Pokračování příběhu

Nikita odložil notebook a otočil se k ní, unavený a podrážděný.

„Je to taky tvůj kamarád a vždycky jsi ho přijala! Nebuď taková. Je ti nepříjemné, když se směje? Je pořád stejný jako vždycky, nic víc. Vždycky jsi na tyhle věci byla moc citlivá.“

Žana si povzdechla, ale její tvář se ještě více napjala.

„Neposloucháš mě! Měl tu drzost znovu říct, že bychom měly ‚změnit náš sexuální život‘, a navrhl, abychom ‚experimentovaly‘ s někým jiným! Uvědomuješ si to vůbec?! Myslí si, že může jen tak přijít do naší ložnice? Tyhle nesmysly nebudu tolerovat! A ty tam sedíš, mlčíš, jako by bylo všechno v pořádku!“

Nikita cítil, jak mu ztuhla krev v žilách. Arťom uměl být hrubý, ale ne zas tak hrubý. Vždycky vtipkoval, ale nikdy nepřekročil takovou hranici. Možná řekl něco nevhodného, ​​ale jeho slova pravděpodobně nebyla tak nebezpečná.

„Počkej, to myslíš vážně? To řekl Arťom?“ Nikita vstal a cítil, jak se mu uvnitř svírá napětí. Nikdy by si nemyslel, že by to mohlo být tak vážné. „Ale on si jen dělal legraci, Žanno. Nedělej z krtince horu. Nemůžeš si s ním prostě klidně promluvit, aby se to už neopakovalo?“

Žana vřela vzteky.

„Ty vážně ničemu nerozumíš! Jak můžeš takhle vtipkovat? Tohle není vtip, Nikito! To je prostě nepřijatelné! A ty taky, pořád ho obhajuješ! To stačí! Už ho nebudu tolerovat pořád u nás doma a ty to taky musíš pochopit!“

Nikita cítil, jak mu téměř dochází trpělivost. Věděl, že problémy s Arťomem nebyly jen hádkami o jeho vtipy, ale také to, že Žanna nedokázala přijmout jeho přátelství. Nešlo jen o nedorozumění, ale o boj o území v jejich vztahu.

„Přeháníš!“ Jeho hlas ztvrdl. „Arťom byl můj přítel, než jsi mi vstoupil do života. Nevzdám se ho. Nesnažil se nám zničit život a ty... Děláš z ničeho velkou věc.“

Žana si vzala věci a zamířila ke dveřím.

„Dobře. Ať všechno zůstane tak, jak je. Jen měj na paměti: Nebudu v domě tolerovat tyhle skandály. Nebudu se cítit jako na pokusném poli. Ať si tvůj přítel nechá tvé vtipy a já si budu žít, jak se mi zlíbí.“

Nikita vstal, popadl klíče a zamířil k ní.

„Počkej. Nemůžeš jen tak odejít z téhle konverzace, aniž bys ji vyřešila! Žanno, je pro mě důležité tě slyšet!“

Žanna už byla na chodbě a aniž by se otočila, řekla:

„Neslyšíš mě. Slyšíš jen svého přítele. A asi ti je jedno, jak se cítím. To je vše, Nikito, je to na tobě, jak se rozhodneš.“

Tiše za sebou práskla dveřmi a odešla. Nikita zůstal sám v prázdném bytě a cítil se, jako by ho do obličeje udeřil studený vítr.

Znovu se podíval na notebook, ale už se nemohl soustředit. Myslel jen na to, jak se jejich vztah začíná hroutit. Arťom, vtipy, jejich osobní život – z toho všeho se stal jeden velký problém. A nikdo nevěděl, jak ho vyřešit.

Nikita stál v prázdném bytě a snažil se utišit bouři, která v něm zuřila. Chápal, že s každým slovem, s každou malichernou hádkou se od sebe vzdalují. Vždycky si myslel, že jejich vztah je silný, ale teď, sám v místnosti, ho přemohl nepříjemný pocit, že se něco hroutí.

Věděl, že Žanna odešla k matce. V jejich domě vždycky existovala neviditelná bariéra, která se objevila, jakmile začaly opravdové rozhovory o citech. Vyhýbala se jim. A on taky. Bylo to jednodušší než mluvit o skutečných důvodech napětí. Nikita se podíval na hodinky. Čas se nepohnul. Vstal a šel k oknu.

Uplynulo několik hodin a napětí nepolevovalo. Přemýšlel o tom, jak klidně to bylo předtím, když se smáli, probírali novinky a nekladli tak těžké otázky. Věděl, že na Žannina slova, její obvinění, nezapomene. A přesto nemohl uvěřit, že je to všechno tak vážné.

Hluky z kuchyně přerušily jeho myšlenky. Byl to jeho telefon – zpráva od Arťoma. Nikita ho otevřel a přečetl si: „Hej, jsi vůbec naživu? Máme plán na dnešní večer. Chceš si odpočinout?“

Nikita se zasmál, ale krátce a znepokojivě. Arťom byl stále jeho nejlepší přítel, ale teď s ním nemohl mluvit o přítomnosti. Záleželo jen na tom, jak si se Žannou najdou společnou řeč.

Vytočil Žannino číslo, ale slyšel jen pípání. Nezvedala. Nikita znovu vytočil její číslo a znovu slyšel jen pípání.

„Možná má pravdu?“ probleskla mu hlavou myšlenka. Možná by se měl pokusit pustit všechno, co je brzdilo? Ale nevěděl, jestli by dokázal žít bez toho, co bylo jeho základem – bez intimity, bez upřímnosti, kterou kdysi sdíleli.

Položil telefon na stůl, posadil se na židli a začal přemýšlet. Myšlenky se mu rojily hlavou, ale žádná mu nepřinesla jasno. Všechno bylo takové, jaké bylo, a přesto na tom už nezáleželo.

Možná si zítra znovu promluví. Možná se jejich cesty zase rozejdou, ale nikdo neví, jak dlouho tento stav vydrží. A co je důležitější, co se s nimi stane, když to takhle bude pokračovat?